Příběhy klientů VIZDOM

Studentka Sofie: Maturitu může překazit nejen špatný prospěch

Po besedě na jedné střední škole v Plzni nás kontaktovala osmnáctiletá Sofie. Zaujala ji diskuse o psychických potížích a rozhodla se, že nás osloví. Sofie je mladá, čerstvě plnoletá studentka posledního ročníku střední školy s výborným prospěchem, která by ráda studovala medicínu. Během prvního pololetí se u ní objevily vtíravé myšlenky, které ji shazovaly a kvůli kterým se nedokázala soustředit na probíhající výuku. Začaly se jí zhoršovat známky a kvůli tomu byla stále ve větším stresu. Obávala se, že kvůli těmto špatným myšlenkám a zhoršujícímu se prospěchu, se její sen o medicíně úplně rozplyne. Poslední měsíce také přestala chodit ven se spolužáky a občas vynechala i školu.

Domluvily jsme si společné setkání u nás na pracovišti, kde jsme se potkali společně s kolegou psychiatrem z týmu. Sofie byla zpočátku velmi nervózní, obávala se toho, že ji dáme diagnózu a bude se muset začít léčit na psychiatrii. Tuto domněnku jsme během několika minut vyvrátili. Strávili jsme společně asi hodinu, během které jsme hovořili o tom, co se Sofii děje a kde se její myšlenky berou. Mapovali jsme, kdy se její obtíže objevily a co může být příčinou. Sofie nám pověděla, že se její rodiče rozvádějí a její tatínek od nich odešel. To se jí velmi dotklo a zhruba v tuto dobu se jí začaly objevovat nepříjemné a vtíravé myšlenky. Dostala nabídku, že bychom se každý týden mohly potkávat na psychoterapii, která by ji mohla pomoci vtíravé myšlenky zklidnit. Mezitím jsme se ještě setkávaly po škole, cestou na doučování, kdy jsme společně hledaly, jak dohnat školu, ale zároveň jak si odpočinout od atmosféry, která panuje doma.

Sofie přišla s nápady, že by se mohla s učiteli domluvit na individuálních testech a že má ve škole dobrou kamarádku, u které by občas mohla přespat, aby mohly řešit normální holčičí věci a společně se připravovat na maturitu. Nepříjemné myšlenky a pocity dostala Sofie během dvou měsíců pod kontrolu natolik, že už ji nenarušovaly soustředění se ve škole. Po několika terapeutických setkáních a setkáních po vyučování jsme zůstaly se Sofií v telefonickém kontaktu pro případ, že by se jí vtíravé myšlenky znovu objevily. Nyní má Sofie úspěšně za sebou maturitní zkoušku a byla přijata ke studiu medicíny.

Mladá matka Jana: Chování, kterému rodina nerozumí a čtení myšlenek – i tak se mohou projevit psychické problémy

Jana je mladá maminka dvou dětí. V době prvního kontaktu s našim týmem byla hospitalizovaná v psychiatrické nemocnici. Obtíže, které ji do léčby přivedly, byly zpočátku nesrozumitelné pro celou rodinu. Jana ztratila zájem o cvičení, kterému se věnovala i profesně a také nechtěla vyzvedávat děti ze školky. Postupně se k tomu připojilo zvláštní chování, kterého si všiml jak manžel, tak děti. Jana popisovala, že když se ráno probudí, v domácnosti se dějí podivné věci nebo to, že jí hlasatelka v televizi čte myšlenky. Situace vyústila až v hospitalizaci. V průběhu léčby nás kontaktoval ošetřující lékař, s tím, že naše služba by Janě mohla pomoci. Jana byla z nevyžádané návštěvy překvapená. Po třetí domluvené návštěvě jsme s kolegyní psycholožkou začaly za Janou docházet téměř každý den na krátká setkání. Léčba léky nejprve nebyla příliš účinná. Během hospitalizace jsme navázali kontakt také s celou rodinou, komunikovali jsme hlavně s manželem a maminkou, která v době její nepřítomnosti vypomáhala s péčí o děti. Pro celou rodinu to bylo velmi komplikované období. Manžel Jany musel omezit pracovní aktivity, to bylo spojené s finančními obtížemi. Během našich návštěv jsme plánovali návrat domů, ze kterého Jana měla velké obavy. Vytvořily jsme společně plán, který ji napomůže situaci doma zvládnout.

Jana strávila v nemocnici dva měsíce a náš tým s ní pracoval až do doby, kdy byla propuštěna. Po jejím odchodu jsme se sešli u Jany doma a všichni společně řešili, co by teď Jana nejvíce potřebovala a kdo ji může pomoci. Během dalších dvou schůzek jsme probrali, jak rodina pozná, že Janě není dobře a jak jí v takových chvílích mohou pomoci. Rodinu jsme navštěvovali nejprve jedenkrát týdně, než si Jana s manželem nastavili režim, ve kterém se všichni cítí dobře. Jana na naše doporučení začala docházet na psychoterapii k psycholožce v týmu a také zvažuje, že začne opět pravidelně cvičit. Manžel Jany se mohl plnohodnotně vrátit do práce.

Pan Marek: Strach a ztráta běžných aktivit může být známkou psychických problémů

Nejprve nás kontaktovala manželka pana Marka, která našla náš letáček v ordinaci jejího praktického lékaře v Plzni. Po návratu z dovolené začal být Marek nesvůj, zhoršila se mu nálada, a to i přes to, že doposud žil bezproblémovým životem. Dospělým dětem se dařilo, těšil se na první vnouče, svoji práci měl rád a s přáteli chodili pravidelně na výšlapy a za zábavou. Marek se přestal věnovat běžným aktivitám a také se obával jít do práce. Připadalo mu, že ho kolegové začali pomlouvat. Měl strach, že mimo domov je velmi nebezpečno. Uzavřel se doma a odmítal nabídky manželky navštívit odbornou pomoc.

Během telefonického hovoru s manželkou Marka jsme domluvili, že zkusíme přijet k nim do domácnosti na návštěvu. Jednoho odpoledne jsme společně se zdravotní sestrou vyrazili. Marek byl nejprve velmi nepřístupný, obával se, že nás vyslal jeho šéf z práce, abychom mu oznámili, ať už se nevrací. Po půl hodině ujišťování a přesvědčování ze strany manželky jsme měli prostor pohovořit všichni čtyři, co se to vlastně děje. S panem Markem a jeho manželkou jsme se dohodli, že se setkáme i další den. Hovořili jsme o potížích, které Marek zažívá a zkoušeli jsme hledat, v čem bychom mu mohli být nejvíce nápomoci. Při třetí návštěvě Marek usoudil, že bychom mohli společně dojít k psychiatrovi v Plzni, který by mu mohl pomoci s další léčbou. Psychiatr už nás znal, domluvili jsme si schůzku za 14 dní a společně jsme ho navštívili. Předem jsme Markovi vysvětlili, jak bude schůzka u psychiatra probíhat a co by na ni mohlo zaznít. Hned na další schůzce se Marek rozpovídal o tom, že prášky, které mu psychiatr předepsal, pomáhají, cítí se lépe, a že i manželka je klidnější.

Společně jsme mohli začít plánovat, co by mu mohlo ještě pomoci vrátit se co nejvíce k aktivitám, které měl rád. Pravidelně jsme se vídali každý týden a plánovali kroky k tomu, aby se mohl postupně vrátit do zaměstnání a nabídli jsme mu možnost chodit na psychoterapii k psycholožce z našeho týmu. Za další měsíc se pan Marek vrátil do zaměstnání, začal pravidelně docházet na psychoterapii a těšil se ze svého prvního vnuka. Na posledním setkání jsme se s panem Markem a jeho manželkou rozloučili s tím, že tu pro ně v případě potřeby budeme i nadále. Když jsme se pana Marka ptali, zda by byl ochotný svůj příběh sdílet, neváhal ani chvíli. „Pomohli jste mi takovým způsobem, kterým by si zasloužili pomoci i další lidé, kteří prožívají to, co já,“ dodává pan Marek.